Přichází
potichu, ale rychle. Nebolí, ale o to více dokáže ublížit na duši.
Postižený člověk si ničeho nevšímá, jeho vnitřní svět se však pomalu
přetváří do jakési bizarní podoby plné cizích lidí, odlišné reality a
občas i nenávisti a zloby na ty, jež donedávna zahrnovali
láskou.
Jaké to je žít s člověkem, u něhož se rozvinula stařecká demence, nám popsala Jana K. ze severu Moravy a Tomáš M. z jižních Čech.
Před deseti lety jsme k nám přivezli mou maminku, která byla po
mozkové mrtvici ochrnutá na polovinu těla. Připravili jsme pokoj, který
měla jen pro sebe, koupili jsme speciální nízkou postel, půjčili
kolečkové křeslo, přivezli její osobní věci, rekonstruovali WC
v přízemí, upravili prádelnu na koupelnu, aby se všude snáze dostala. Po
pěti letech byla má manželka hospitalizována v psychiatrické léčebně,
protože nedokázala spolknout věčné nadávky, lži a nenávist, které se
jí dostávalo od mé matky. Pro příklad – osočovala nás, že jí
dáváme do kávy jed, že jsme otrávili její zvířata, bereme jí potajmu
peníze a cennosti. Nic z toho nebyla pravda. Ona to ale říkala i všem
návštěvám i známým na vesnici, které jsme potkali. Zanedlouho nás nikdo
ani nepozdravil. Bylo to hrozné. Všichni se k nám otočili zády. Nedokázal
jsem pochopit, proč to dělá, proč si vymýšlí. Až za čas nám lékař
vysvětlil, že se jedná o jeden z projevů stařecké demence a nedá se
s tím nic dělat. Pak už maminka začala i více zapomínat, ztrácela pojem
o čase a mluvila z cesty. Po osmi letech zemřela, do své poslední vteřiny
nás z duše nenáviděla a my se s tím nikdy nevypořádali.
Tomáš M.
Moje tchýně letos dovrší 72 let. Lékaři u ní loni objevili
nádor v břiše, takže následovala narkóza, operační odebrání vzorků,
chemoterapie, léky atd. Po narkózách byla delší dobu „zmatená“,
nepamatovala si, dělala hlouposti a pořád usínala. Mysleli jsme, že je to
vedlejší účinek narkóz, který se prý u starších lidí projevuje mnohem
výrazněji. Už je to půl roku a tchýně je na tom stále hůř. Neví, co se
dělo včera, oční kapky rozkapává kolem sebe, vytahuje nesmyslně nádobí
z kredenců, polyká tablety, které nemá, jídlo ochucuje mletou kávou,
mluví sama se sebou, pospává, vymýšlí si věci, které se nikdy nestaly,
no to by bylo nadlouho … Její manžel (75 let) je z toho nešťastný,
musí jí věnovat 24hodinovou péči, nesmí se od ní na krok hnout, pomáhá
jí s hygienou i s pohybem. Psychiatr nám řekl, že by to mohla být
stařecká demence a že prý na ni není lék. Nevím, jak to s ní
vydržíme, zvažujeme i využití nějaké sociální služby, aby si děda
odpočinul … Jsme celkem bezradní a doktoři nám nedokážou pomoct … Je
hrozné dívat se na člověka, kterého máte rádi a on se vám před očima
mění a ztrácí se sám v sobě …
Jana K.
Co je to stařecká demence?
Stařecká demence se dá charakterizovat jako duševní onemocnění, při němž dochází k poruchám v centru paměti a oslabování intelektu. Nejčastější skupinou, která je demencí zasažena, jsou senioři nad 65 let. Mezi její příznaky patří poruchy nejprve krátkodobé paměti, později i té dlouhodobé. Takovýto člověk si nepamatuje, co včera jedl nebo s kým mluvil, následně zapomíná třeba na děti svých přátel nebo blízkých. Špatně se orientuje v prostoru a čase, takže se může snáze ztratit nebo nepřijít na kontrolu k lékaři, protože neví, co je za den.
Další příznaky pak mohou být ztráta motivace, snížená reakce na podnět, špatné soustředění, spavost, emocionální nerovnováha, porucha racionálního myšlení a koordinace pohybů. Projevy mohou mít kolísavý charakter, jeden den to vypadá, že se stav lepší, druhý den to vše zase spadne do starých kolejí.
Jak s takovým člověkem pracovat?
Pokud je senior ještě samostatný a rodina jeho stavy zvládá, není třeba jej vytrhávat z domácího prostředí. Občas, i když je to těžké, je třeba si vzpomenout, že i tito staří lidé byli mladí, vedli svůj vlastní zajímavý život a ve své mysli jej stále vedou. Jsou to stále ti lidé, kteří dávali i přijímali lásku a teď potřebují od svých nejbližších pomoc. Důležité je jim vyjít vstříc, ale stále jim ponechávat samostatnost, nechat je donést si čaj, asistovat při vaření atp. Pohyb je důležitou rehabilitací.
Důležité je i cvičení mentálních pochodů, komunikace s člověkem, udržování koníčků, třeba i společenské hry nebo čtení. Nejhorší co pro nemocné stařeckou demencí můžete udělat, je nechat je napospas sobě samotným. Bez lidského kontaktu, nových podnětů, se průběh nemoci zrychluje.
Jestliže už si ale se svým dědou nebo babičkou nevíte rady a nemůžete jim poskytnout takovou péči, jakou potřebují, obraťte se na speciální sociální služby. Pro pacienty se stařeckou demencí je určen například Domov důstojného stáří v Tuchlovicích poblíž Kladna. Více informací o těchto specializovaných centrech naleznete na internetových stránkách www.gerontologie.cz.
Chce to trpělivost
Péče v domácnosti o nemocného seniora je vždy velmi vysilující, a to nejen fyzicky, ale hlavně duševně. Cítíte-li se už unavení, bojíte se, že brzy „vybuchnete“, můžete využít nabídky některých domovů pro seniory, kam lze klienta umístit například jen na týden, dokud se rodina zase nezotaví a nenabere nových sil.
Jedna s básniček, které kolují internetem, by vám možná mohla pomoci pochopit mysl starého a bezmocného člověka. Podle textu, který ji provází, ji napsala žena z oddělení pro dlouhodobě nemocné v nemocnici Ashludie nedaleko Dundee ve Skotsku. Když zemřela, personál báseň nalezl mezi jejími osobními věcmi a začal ji šířit po celém světě…
Mladá dívka je pořád ve mně
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let s bratry a sestrami slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,
pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije a srdce jí, byť hořce,
tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá, vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
Neuvidíte seschlou stařenu,
Teď už – MĚ uvidíte!
